Indie vlastní nejrozsáhlejší část himalájského řetězce, prakticky celou západní stranu (státy Jammu a Kašmír, Himáčalpradéš, Uttarpradéš, oblast Darieeling, království Sikkim, a knížectví Bhútán). Království Sikkim je protektorátem a zároveň 22. Státem indické federace. Království Bhútán je nezávislé, ale jeho zahraniční politika je v rukou Indie. Za nejzajímavější část indických Himalájí je Ladak, který zahrnuje oblast Zaskaru, kde se kromě jiného skrývají prameny řeky Gangy, stát Uttarpradéš. V Sikkimu je třetí nejvyšší hora světa Kangchenjunga (8 597 m). Západní část Himalájí byla vždy jablkem sváru mezi Indií a Pákistánem. Od roku 1949 tuto oblast protíná hranice severně od Singapuru a Leh, zatímco linie příměří z let 1962 a 1965, kdy nejvýchodnější cíp Ladaku byl odstoupen Číně a je součástí provincie Askai Chin. Tento stav je výsledek válek mezi Indií a Pákistánem, avšak není Indií uznáván a tato země si dodnes dělá nároky na ztracená území z roku 1949. To způsobuje, že pro turistiku jsou dodnes nepřístupná území Jamu a Kašmíru, přístupná jsou území v Jammu a Kašmíru v zóně Leh a východního Srinagaru. Horská údolí Karakoram na jih od K2 jsou dodnes svědky dělostřeleckých paleb a ozbrojených střetů mezi Indií a Pákistánem.
Ladak je země vysokých průsmyků jako Foto-la a další. Nejvyšší průsmyk a zároveň nejvýše položená silnice na světě jsou ve výšce 5 606 m. Dnes nabízí Ladak nejrozsáhlejší průřez tibetskou kulturou a architekturou. Ladak je také kolébkou kořenů lámaistického buddhismu, filozofie, která vznikla v době asi 250 let před Kristem. Oblast Ladaku je svět, který je dodnes svázán se středověkem, svoje brány otevřel až v r. 1974. Sociální struktura je typicky feudální, stejně jako architektura obydlí a náboženských budov. Nalezneme zde také velkolepou sochu Budhy Maitreya, to je Budhy Budoucnosti, sochy ze 6. století. Najdeme zde neuvěřitelně čistý vzduch, věčně sněhobílé vrcholky bezejmenných štítů a ve dvou údolích úrodnou zeleň oáz. Vody z tajících ledovců mění neúrodnou a suchou vysočinu v ovocný sad, kde se daří meruňkám a třešním. Údolí jsou prostávší vegetace a jsou vítanou příležitostí pro studium geologů. Podle cest zde najdeme zdi Mani, to je zdi s vyrytými reliéfy složené z tisíců kamenů, táhnoucí se někdy až do délky 1 km. Dále tu vidíme řady chorten praporců a modlitební kola roztáčející se silou větru nebo proudem vody horských bystřin. Kamény Mani jsou vlastně uměleckou galerií pod širým nebem. Jsou také ukazateli cest a bezpečného směru. Dále tu jsou modlitební kruhy často vybavené zvukovými mechanismy, aby pocestní v zimě a mlze uslyšel jejich cinkot. Pobývá zde na 10 000 mnichů, tzn., že každý 10. Občan obětoval svůj život náboženskému rozjímání. Každá rodina je hrdá na to, když může nabídnout své dítě na kněžskou dráhu a stát se nejenom mnichem, ale třeba i lámou. Mezi nejdůležitější místa s klášterní architekturou v Ladaku patří hlavní město Leh, dále Alchi, Hemis, Phuctal a Ragdum, všechny v oblasti Zaskaru. Všechny kláštery jsou dodnes známy jsou čilou aktivitou včetně všech náboženských obřadů. Mnichové a poutníci se scházejí každým rokem v červnu v Hemisu, aby si připomněli narození Rimpoche, prvního lámy, který vedl klášter. Obřadu se účastní velká spousta lidí Zaskaru i dalších oblastí. Ženy vystavují na obdiv rodinné klenoty, nejcennější z nich je perak, zvláštní druh pokrývky hlavy, vyrobený z astrachanu, ke které je připnutý pruh látky posetý tyrkysem, korálem, jantarem, achátem a stříbrem. Nic na světě nepřinutí tibetskou ženu, aby perak na chvíli odložila, protože reprezentuje věno, které dostala od své matky a které předá své dceři. Nejbohatší ženy nosí šátky a oděvy z jemné a slavné kašmírské vlny zvané pashmina. Všechny ženy nosí kolem krku stříbrné náhrdelníky jako relikviáře, ve kterých ukrývají pergamenové svitky, nesoucí posvátné mantri. Klášterní sídla jsou ve skutečnosti kompletní, úplně soběstačné vesnice, které se řídí feudálními zásadami. Pozemky, které vlastní klášter jsou obdělávány rolníky, kteří odevzdávají desátky mnichům. Mniši zase pro změnu spravují vesnici, učí ve školách, vykonávají právo a celkově se starají o duchovní a kulturní rozvoj. Klášterní komplexy Lamayuru nebo Tikse poskytovaly a poskytují domov stovkám mnichů. Středobodem každého hospodářství je yak, neboli Bos Grunniens, je to částečně zdomácnělý druh hovězího dobytka dobře přizpůsobeného životu v nadmořských výškách i nad 4 000 m. Každá část zvířete se pečlivě zužitkuje od ocasu až po rohy. Dokonce i výkaly slouží pro nedostatek dřeva jako náhradní palivo od října do května. Ladacký dům postrádá krbčí ohniště. Okna jsou velmi malá, aby teplo během krutých zim zbytečně neunikalo. Střechy pokrývají otepi z chrastí, které slouží jako izolace proti úniku tepla. Region Zaskaru, též zvaný „Země bílé mědi“, je nejstarší a nejhůře přístupnou oblastí Ladaku, která zůstává odříznuta po 8 měsíců od okolního světa. Během kruté zimy nejnutnější spojení mezi městy je po zmrzlé řece.
Oblast Garhwalu na středozápadě indických Himalájí je jedním z nejposvátnějších míst velehor, centrum hinduistické kultury a náboženství. Jsou tu prameny Gangy na úpatí vrcholků Bhagirathi, Nanda Devi, a Shivling, v blízkosti horských městeček Gangotri, Badrinath a Kedarnath. Můžeme zde vidět tisíce hinduistických poutníků, podle nichž ledovce sestupující z hor, představují bílé vlasy Boha Šivy. Mezi těmi, kteří vystupují k pramenům posvátné Gangy jsou také Sadhové a Jogíni. Jsou to jedinci, kteří vyznávají asketické zásady života v absolutní chudobě. Navzdory chladu ve výšce 4 – 5000 metrů jsou Sadhové a Jogíni obdařeni neuvěřitelnou schopností sebeovládání, spí každou noc venku na otevřeném prostranství pohrouženi do meditace a strnulí v jogínských cvičeních. Podle pověstí se údajně někteří sáhové dožívají několika stovek let (400 let). Sádhové žijí pouze vysoko v horách a nikdy nesestupují do údolí. Spolu s některými poutníky se vydávají do výšky 5 500 m k pramenům řeky Gangy. (Za jeden z pramenů Gangy je považována hora Gaumuk.) Mnoho z nich zemře během výstupu hladem, chladem nebo vyčerpáním. Mnoho poutníků podstoupí tuto cestu, aby se odpoutali od věcí pozemských a připravili své duše na smrt těla. Zemřít u pramenů Gangy je pro hinduisty velkým privilegiem, stejně jako pro budhisty umřít nebo být zabit u posvátné hory Kailas v Tibetu. Království Bhútánu sice patří pod Indii, ale je to feudální království bohaté na tradice folklóru. Jeho panovník dlouho odmítal vydat povolení pro turisty a horolezce. Převažujícím náboženstvím je lámaistický buddhismus a území státu je velmi bohaté na množství zachovalých klášterů, zvláště v oblasti Thimpu a Bhunaki.
V nejvýchodnější části Himalájí, kde se obrací Brahmaputra (Tsang-po) k Bengálskému zálivu je Arunachal Pradesh. Touto oblastí prochází tzv. Mac Mahonova linie, vytyčená v roce 1914 a označující hranice mezi Čínou a Indií. Tato zóna jablkem sváru mezi oběma zeměmi. Arunachal Pradesh i přes svou krásu je dodnes neznámou zemí. Na západě tohoto území se nachází budhistický klášter Tswang. Většina štítů v okolí kláštera nebyla ještě ani změřena a pojmenována.
Autor: PhDr. Milan Jirout
Zdroj: Cestopisy Milana Jirouta
