Oslavy 101 let Gold Rush se slavily na území Kanady v letech 1996-98. Na území Aljašky v roce 1998. Kanaďané k tomuto výročí vydali speciální Gold Pas se třinácti nejdůležitějšími místy vztahujícími se k historii Zlaté horečky a jejím oslavám v letech 1996-98. K neznámějším patří Dawson City, Carccross, Haines Junction, Teslin, Watson Lake, Kluane, Keno City, Whitehorse. Nejvýznamnějším místem byl Beaver Creek, přejmenovaný na Bonanza.

Na Aljašce Zlatá horečka začíná ve Skagway, kde je pamětní kámen vylodění zlatokopů. Dále zátoku Deya je zachovalým hřbitovem, Chilkot trail v délce celých 60 km, který vede přes Chilkot Pass (1240 m) k Bennetovu jezeru. Tento kraj je značený pro přechod dnešních turistů. Odtud z jezera se zlatokopové plavili po řece Yukonu asi 1000 km do Dawson City, centra nadějí všech hledačů zlata. Dawson City (dnes je národním kulturním památníkem) vzniklo v minulém století jako zlatokopecká osada v místě, kde se Klondike vlévá do Yukonu. V dobách největší slávy zde žilo okolo 40 000 lidí (s okolím i více). Dnes je tu stálých občanů asi 1850. Dawson City leží na 266 km na jih od severního polárního kruhu, na soutoku řek Yukonu a Klondike ve výšce 320 m n. m. Teplota vzduchu kolísá od 23°C do -32°C a více pod nulou. V zimě zde napadne v průměru 150-180 cm sněhu. Mrazy přicházejí v srpnu a trvají až do konce května. Odhaduje se, že do Dawson City před 100 lety dorazilo nejméně 60 000 zlatokopů a dobrodruhů, zlato však nalezla necelá desetina, tj. 6 000 lidí. Udržet jmění dokázalo jen několik stovek.

Nejvíce získaly obchodní společnosti vlastnící velké bagry. Tyto těžební kolosy byly otestovány již v roce 1881 na Novém Zélandu. V Klondickém údolí tyto bagry byly příčinou zániku malých nezávislých zlatokopů. Dnes tyto gigantické bagry připomínají parníky opuštěné na pevnině. Při těžbě se pochybovaly na hladině jezera, které si samy vyhloubily. Celkem se objevilo v Klondickém údolí 35 bagrů, největší bagr č. 4 měl rozměry 2/3 fotbalového hřiště o váze 3000 tun, dosáhl 17 m pod vodní hladinou. Bagr č. 4 byl před několika lety instalován nedaleko místa 1. nálezu zlata jako národní kulturní památka. Nugety zlata menší než 2 cm bagry nezachytily. Ty zůstaly pod tunami štěrku dodnes.

Zlatokopové na Klondiku

Za objevitele se pokládají dva muži, kteří svým nálezem vyprovokovali největší masové šílenství na konci 19. století. Robert Henderson byl Kanaďan, Georgie Washington Carmack byl Američan. Robert Henderson pátrání po žlutém kovu zasvětil většinu svého toulavého života a navíc neměl rád indiány. Carmack byl jiného ražení, zlato jej zpočátku tolik nezajímalo a oženil se s dcerou indiánského náčelníka. První úspěch z později tolik diskutované dvojice zaznamenal Henderson a místo nálezu nazval Zlaté dno, z radosti, že na tomto potoce je dva místa dost, svěřil vše Carmackovi. Po čase se Carmack přesunul k dalšímu z přítoků Klondiku a to ke Králičímu potoku, kterému později zlatokopové dali důstojnější název Bonanza Carmack sem dorazil 16. 8. 1896 se svými indiánskými přáteli Skookudomem Jimem a Tagishem Charlyem. Jim později tvrdil, že první nuget našel on, ale Carmack to zapřel. Skutečností zůstává, že zpráva o Bonanze se šířila rychlostí blesku. Dodnes se nesou dohady o tom, komu náleží titul objevitele.

Dawson City vzniklo v 19. století jako zlatokopecká osada v místě, kde se Klondike vlévá do Yukonu. V dobách největší slávy zde žilo okolo 40 000 lidí a více, dnes je stálých občanů asi 1850. Půdorys Dawsonu je typicky pravoúhlý, ulice kolmé na Yukon byly pojmenovány podle příslušníků královské rodiny nebo místních pamětihodností, ulice kolmé na Klondike nesou jenom čísla. Dnešní zájemce o těžbu zlata musí na 5. avenue, na Dawsonský těžební úřad, který sídlí v prvním patře nad poštou. Registrace nevyžaduje nijak složitý proces, zájemce starší 18 let zaplatí 10 dolarů, nechá se zanést do databáze a může si vytyčit claim 500 stop dlouhý (1 foot = 30,48 cm), tj. 152,4 m za každou stranu potoka, 1000 stop široký, tj. 304,8 m. Na claimu dělá každý sám a žádná konkurence tam dnes není. V roce 1978 byla cena za trojskou unci 213 kanadských dolarů a v roce 1980 dokonce rekordních 770 kanadských dolarů. Obyvatelé Dawson City začali mluvit o druhé zlaté horečce a na dávno opuštěných nalezištích se opět objevili prospektoři.

Velice zajímavý je pohled z kabiny letadla, které lze najmout. Zřetelně je vidět, jak 100 let intenzivní těžby krajinu Klondiku poznamenalo. Nekonečně mnohokrýte přeoraná půda vydala na povrch zneužité země nepotřebné haldy štěrku, které se zde hroutí jako gigantická housenka. Původní zlatokopové měli rýžovací pánve a to bylo to správné dobrodružství, které neničilo krajinu. Bohužel pánve vystřídaly velkokapacitní bagry a ty první se do zlatonosné země zakously již na konci 19. století. Tyto těžební kolosy byly již otestovány v roce 1881 na Novém Zélandu. Jejich uvedení do provozu na klondickém údolí znamenal zánik nezávislých zlatokopů, jejichž claimy postupně ovládly velké těžařské společnosti. Dnes tyto gigantické bagry připomínají parníky opuštěné na pevnině. Při těžbě se pochybovaly na hladině jezera, které si samy vyhloubily. Nejmohutnější bagr č. 4 o rozměrech 2/3 fotbalového hřiště a váze 300 tun, dosáhl 17 metrů pod vodní hladinu. Celkem se v klondickém teritoriu 35 těchto bagrů. Bagr č. 4 byl před několika lety instalován nedaleko místa 1. nálezu zlata jako národní kulturní památka. Ostatní bagry se bez zájmu rozpásají v houštinách a je na ně smutný pohled. Snad někteří malíři a fotografové v nich i dnes nacházejí inspiraci pro svá umělecká díla. Nejdražší obraz olej na plátně, tedy rozpadající se bagr, který jsem viděl stál 1800 kanadských dolarů, byl pouze střední velikosti. V posledních deseti letech bylo na Yukonu vytěženo zlato v ceně 30 miliónů kanadských dolarů. Ale tolik zlata, kolik vyrýžovali zlatokopové v předminulém století, už nikdo nenajde, i když není tajemstvím, že velké bagry nebyly schopné zachytit zlaté nugety menší než dva centimetry. Ty zůstaly pod tunami štěrku dodnes.

Dawson City leží 266 km na jih od severního polárního kruhu, na soutoku řek Yukon a Klondike ve výšce 320 m n. m. Teploty vzduchu kolísá od 23°C do -32°C více pod nulu. V zimě zde napadne v průměru 150-180 cm sněhu. Mrazy přicházejí v srpnu a trvají až do konce května. Nachází se tu stanice RCMP, požární zbrojnice a zdravotní ambulance. Necelých 20 km od města je soukromé letiště pro malé typy letounů.Noviny vycházejí jednou měsíčně pod názvem Klondike Sun. Dnes tu obnovují bary ze zašlé slavné doby, tančírny, nejvíce turistů je z Německa. Odhaduje se, že do Dawsonu před 100 lety dorazilo minimálně 60 000 lidí. Několik z nich opravdu zbohatlo, ale udržet jmění dokázalo jen několik stovek lidí. Nejvíce získaly obchodní společnosti vlastnící velké bagry. Nelze zapomenout ani na ty, co přijeli loděmi a protože nebyl Panamský průplav, museli na přeplněných a mnohdy už dávno vysloužilých lodích obeplout Hornův mys. Bylo jich více než 20 000, co takto riskantně kolem pobřeží jižní a severní Ameriky dopluli do Skagway na Aljašce. Jméno naprosto neznámé oblasti vstoupilo na dlouhé generace do povědomí obyvatel naší planety jako synonymum odvahy a dobrodružství. Obchodníci a úředníci, právníci, lékaři, kancelářské krysy, pro něž do té doby bylo fyzickým vypětím překonávání schodiště jejich úřadu, lidé bez sebemenší fyzické přípravy, bez základních vědomostí o severních drsných končinách, ti všichni přijížděli vstříc obrovským nadějím a zklamáním zároveň. Dobrodruzi, kteří se předháněli, lopotili, do krajnosti přepínali své síly a mnohdy i umírali.

Dnes se nezapomnělo na tyto průkopníky, každoročně se v Dawson City oslavuje 17. srpen jako datum objevu zlata. Toto datum je svátkem v celém yukonském teritoriu a dnem pracovního klidu.

Hlavním výchozím bodem na cestě za zlatem bylo na aljašském území Skagway. Město bylo zamořeno zločineckými bandami, osudy některých zlatokopů se uzavřely právě tady. Před lidmi byla obrovská přírodní překážka – Chilkoot Pass vysoký skorem 1300 m. Vrcholek byl tak strmý, že tudy nepřešlo ani zvíře. A právě tudy se dostanou desetitisíce lidí pachtících se zlatem na yukonském území. Cesta přes Chilkoot Pass vedla o 200 m výše než je Whitův průsmyk. Východiskem byla zátoka s městečkem Deya, změt salónů, dřevěných kaváren, pseudohotelů, skladů a realitních kanceláří nalepených na plátěné stany. Až do léta 1897 tu stála jediná budova, obchodní stanice J. Healyho. O dva roky později tu nezbylo o nic víc. V Deye bylo potřeba vybudovat molo, první překážkou bylo dostat věci z parníku na kluzký a namrzlý břeh, mnoho lidí okusilo ledové vody dříve než stanuli na pevném břehu. Také zde byl několik měsíců pánem kůň. Nákladních zvířat bylo zpočátku tak málo, že i kulhavé herky se prodávaly za 600-700 dolarů. Ale to netrvalo dlouho. Zpočátku k Chilkoot Passu vedla pohodlná vozová cesta, která se krotila mezi loukami a lesy. Jak začala cesta stoupat objevovaly se příznaky typické pro všechny trasy, zboží odhozené stranou, aby muž odlehčil nákladu, povalovaly se tam kufry plné klenotů, různé obrazy, které přestaly mít cenu, pro muže stoupající za zlatem,. Kufry byly nesmyslem do těchto drsných podmínek, každé kilo bylo cítit, a tak muži odhazovali i těžké boty. Dva podnikaví Američané je na trase sbírali, odvezli zpět do Skagway a tam je prodávali novým příchozím.

Na vrchol bylo několik táborů, 8 km od Deye byla Finneganův soustředěný kolem hospody a kovárny. Zde Pat Finnegan vybíral mýtné za přechod dřevěné lávky, např. 2 US dolary za koně. Dav zlatokopů je záhy smetl stranou. Dále 3 km rokle kaňonem řeky Deye na konci osada. Za ni začalo stoupání větší až k poslednímu táboru, kde se dalo získat dřevo na oheň k Ovčímu táboru.

Zde bylo až 1500 lidí najednou, bylo tu 15 hotelů v provozu, ani jeden nebyl lepší než bouda na spadnutí. Když se na podzim 1987 se objevil první sníh, tábor byl přecpaný, klejícími muži, vyjícími psy a bezprizorními psy koni. Zlatokopové věděli, že nahoru se nestanou se zvířaty a tak pustili koně na svobodu. Hladová zvířata zmateně běhala po osadě, hřbety rozedřené, nohy zmrzačené, cpala se do stanů za lidmi, za potravou, za přístřeškem. Nakonec je vždy někdo odstřelil a jejich mrtvoly zasypal sníh. Padal ve dne v noci a celé týdny. Z ovčího tábora stoupala cesta tak prudce vzhůru, že muži lezly po čtyřech a přitom vypadali, že jdou vzpřímeně. K vrcholu zbývalo ještě 6 km a byly tu jen dvě místa, která skýtaly ochranu před větrem a dalo se jakžtakž odpočinout, říkalo se jim Kamenný dům ve skaliskách a Váhy, to zase byla plošinka pod vrcholem. Na plošince se naposledy zvažovalo co vzít a nezvít na cílovou zteč na vrcholu. Úměrně tomu vzrůstaly ceny nosičů, až dva dolary za kilo nákladu. Dále se už nedostali ani psy, a tak psi i sáně putovali na zádech lidí. Tisíce tun nákladu, napůl zapadaného sněhem tu čekalo na svého majitele, kteří zdolávali poslední výstup. Celou dlouhou zimu roku 1897 a 1898, kdy příval zlatokopů vrcholil, se pochyboval od Ovčího tábora vzhůru řetěz, který se za dva roky prakticky nerozpojil. První fotografové vyvedli tuto scénu věrně v černobílém. Horolezci amatérovi by výstup k průsmyku připadal jako hračka a skutečně nebyl tak obtížný. Bohužel špatné vybaveni zlatokopové zachumlaní do těžkých kožešin a hrubé vlny místo do lehkých silonových či péřových bund, se ustavičně potili a zase mrzli. Nemohli se svléknout ani umýt, trpěli úplavicí a křečemi žaludku. Cestu z Dyei k Bennettovu jezeru prodělávali několikrát, protože museli kus po kuse přenášet tuny věcí. Angličtina užívá pro tuto invazi slovo „stampede“, které je kruté a ironické. Ve svém původním významu vyjadřuje „hřmící stádo“ letící svobodně a neurovnaně přes volné pláně. Když zima vyvrcholila, našli se podnikavci, kteří vysekali stupně do ledové stěny nad Vahami a vybírali za to poplatek. Zlatokopové rádi platili, protože všechno bylo lepší než klouzat po hladké ledové stěně.

Najatí nosiči snášeli všechny útrapy daleko lépe než zlatokopové, přestože vlekli na zádech 25 a 50 kg. Čerstvá vejce se balila do speciálních s plátěným víkem, mouka se zase dávala do malých sáčků, které se zašily do velkých plátěných pytlů tak, aby voda zasáhla vždy pouze 1 cm vrstvu mouky, která pak vytvořila ochranný škraloup. Cenným zbožím byly whisky a hedvábí do tančíren, S whisky to bylo horší, už proto, že se vlastně do Kanady pašovala. Samozřejmě, že existovaly stovky způsobů, jak ji dostat přes hranice, např. v barelech jako, atd. Většinou na to celníci přišli.

Whisky a hedvábí, piana, živá kuřata a nadívaní krocani, dřevo, sklo, fazole, spousty různých konzerv, to všechno putovalo na lidských hřbetech. Kdo neměl na nosiče, musel absolvovat celou trasu i 40krát. Ze všech lidí, kteří překročili v zimě 1897, 1898 Chilkoot, získali nejvíce indiáni Tlignit, kteří pomáhali jako profesionální nosiči nákladů. Patřili mezi ně Chilkootové bdící nad průsmykem, jejich bratři Chilkatové od Lynnu a Stikinové z Wrangelu. Přes hory a doly kráčeli bez oddechu temní a tiší, s páskou kolem čela, s holí v ruce, s nákladem těžkým na zádech. Stálý styk s bělochy z nich udělal výborné obchodníky. Stanovili si nejvyšší ceny, měli svoji vlastní organizaci, odmítali pracovat o nedělích, protože byli přísní presbyteriáni, a jak stoupala horečka, zvyšovali požadavky. Někdy prostě shodili náklad do sněhu a hledali si nového pána, kdo dá více. Jindy se zastavili uprostřed cesty a stávkovali, aby dostali vyšší mzdu. Většinou nechtěli papírové peníze, žádali jen zlaté a stříbrné mince a nevadilo jim, pokud už neplatily. To bylo od doby, co je jeden prospektor podvedl s neplatným šekem.

Osud mnohého ze zlatokopů se uzavřel právě tady. Ze Skagway přes Ovčí tábor se až na vrchol strmého Chilkootského průsmyku v letech 1897, 1898 vlekl nepřetržitý živý řetěz složený z lidí a koní. Vypadnout z něho znamenalo hodiny čekání než se náhodou objevilo volné místo. Všichni si zde navzájem konkurovali a jeden se stal nepřítelem toho druhého ve své honbě za vidinou bohatství. Stovky koňských mršin hnilo kolem krkolomné stezky a šířilo kolem sebe odporný zápach. Vrchol Chilkootu ležel ve sněhu a mlze.

Na samém konci strmého stoupání měla svoje stanoviště hlídka kanadské jízdní policie, byli to tvrdí a otrlí muži. V této drsné a bezlesé krajině museli nejen zlatokopové, ale i oni vláčet kousky dřeva na ohřátí s sebou dlouhé km do strmého kopce. Zákon, jenž představovali, byl strohý a neúprosný. Nikdo ze zlatokopů, který nedopravil na vrchol průsmyku minimálně 1 tunu potravin, nebyl vpuštěn na kanadské území. Po celou řadu zklamaných harcovníků zde skončilo jejich dobrodružství a oni se museli zpět trmácet, plni hněvu na kanadskou policii, která jim možná právě zachránila život. I tak byla úmrtnost vysoká, lidi kosil zápal plic, chřipky, meningitida, množí zemřeli na následky úrazů, když nebyli po ruce lékaři. Svoji daň si vybral mohutný tok řeky Yukon.

Pár stovek prvních zlatokopů proniklo v roce 1897 Chilkootem ještě před příchodem zimy a to v době, kdy kanadská vláda ještě nerozhodla o umístění policejní stanice na vrcholu Chilkootu. Mnozí z nich považovali za zbytečné vláčet těžké zásoby potravin, když měli přeci peníze. Netušili, že v Dawsonu, kam všichni lidé mířili, není co jíst za všechny peníze světa. Obchodníci do Dawsonu přijížděli teprve od podzimu a zimy 1897. Americký dolar měl kupní sílu na celém světě, s výjimkou Yukonu, situace se zlepšovala až od roku 1898.

Na jaře roku 1898 se objevilo na březích Bennettova jezera nevídané stanové město, možná nevětší na světě od dob Čingischánových. Přes noc se muži ženy proměnili v dřevorubce a stavitele lodí. Ve dne v noci duněly rány seker, svištěli melodie ručních pil. Bylo třeba porazit stromy, dovléci je na břeh jezera, ručně z nich nařezat prkna a postavit čluny, přestože někdo z agronautů nebyl povoláním stavitel lidí. Byla to neuvěřitelná dřina koncem května a v červnu, kdy se vyrojili miliónová hejna komárů a muchniček. Ne miliónovým, ale miliardovým hejnům komárů a černých muchniček zvaných „black files“ se lidé nemohli ubránit. V krátkém vegetačním období kazili život zlatokopům do takové míry, že se cesta hustým lesem stávala nepopsatelným utrpením. Snad jen amazonské pralesy by mohli soutěžit v počtu komárů na 1 cm krychlový s Aljaškou a Yukonem. Lidé zapomněli na pohodu civilizace a rychle se naučili spát v mrazu, mokru a nepohodě.

Koncem května začal na jezeře pukat led a objevily se dlouhé jazyky volné vody. Tisíce lidí se postupně vydávaly na dobrodružnou plavbu 1000 km dlouhou k vysněnému Dawsonu. Čluny, vory byly naloženy až po okraj tunami potravin. Po hodinách relativně klidné plavby přišel první šok: Mikešův kaňon plný vírů a bludných vratiproudů. Řeka Yukon se zde zúžila na několik desítek metrů a kolem dokola strmé skalní stěny. Následovaly hluboké průrvy Squaw Rapids a potom několik km dlouhé White Horse Rapids. Desítky lodí spolu s desítkami tun nákladů zde nalezli svůj věčný odpočinek. Další míle po proudu lemovaly se břehy troskami lodí. Asi 50 km se plavci potýkali s vodami jezera La Berge, ale to ještě zbývalo do Dawsonu více než 800 km. Vody jezera jsou i dnes tyrkysově modré, nebo zelené, ale hlavně čisté a pitné, jsou rybářským rájem. Nízké břehy jsou do neprostupnosti zarostlé vrbami, břízami, smrky a borovicemi. Člověk se ocitá přímo v plicích Yukonu. Sem tam je opuštěný srub, u ústí Big Slamon River je jich hned několik. Zajímavý je nápis na dřevěné tabuli: „Poškození těchto historických objektů se trestá pod pokutou 1000 dolarů, či jedním rokem vězení, nebo obojím. V roce 1954 postavili nad Whitehorsem přehradu s elektrárnou a vodácké obtíže Mikešova kaňonu, White Horse Rapids přestali existovat. Dnešní návštěvník může zasklenými průzory v uměle vybudovaném kanále sledovat neúnavnou cestu lososů proti proudu řeky. Před agronauty je poslední vážná překážka Five Fingers Rapids, což znamená „peřeje pěti prstů“.

Peřejemi si razily cestu i parníky, které brázdily vody Yukonu až do roku 1960. Poslední parníky se jmenovali Kleno a Klondike. Keno slouží jako muzeum v Dawson City a Klondike ve Whitehorse.

Cílem odvážných plavců bylo město Dawson City, ležící na severním břehu řeky Yukon v subarktickém pásmu na 64° s.z.š. a bylo metropolí teritoria do roku 1953. Od této doby se hlavním městem Yukonu stal Whitehorse s dnes asi 21 000 obyvateli. Na celém území Yukonu žije dnes přes 30 000 obyvatel, z toho jsou dvě třetiny indiánů, či jejich potomků. Velikostí připomíná Yukon střední Evropu. Whitehorse vstoupil do historie zlaté horečky již v roce 1900, kdy byla otevřena železniční trať k Bennettovu jezeru a dále od Bennettova jezera přes White Pass do Skagway. Tato historická železnice dodnes slouží turistům. White Pass s výškou 1000 m n. mořem se stal slavným výstavbou úzkokolejné železnice v tak těžkých horských podmínkách a nelze ho s Chilkoot Passem oddělit od zlaté horečky severu. Přesně vrchol železnice je na White Passu 2890 stop a je zde jedno z nejprudších stoupání ve světě vůbec. Asi 20 mil je na území Aljašky, 32 mil na území Britské Kolumbie a 58 mil v teritoriu Yukonu. Stavba začala 28. 5. 1898 a skončila 29. 7. 1900, tedy pouhých 28 měsíců. Pracovalo zde kolem 35 000 dělníků. Celková cena se odhaduje na 10 miliónů dolarů, když ani dolarem nepomohla vláda z kanadské, či americké strany. Byly to tisíce prospektorů zlaté horečky, kteří se podíleli na financování této náročné a jedinečné železniční trati.

Kanadský sever také proslavil Jack London. Mrazivý a drsný kraj vešel díky jeho povídkám ve známost na celém světě. Poslední dobou vypukl spor o to, zda autor Bílého tesáku a Volání divočiny byl, či nebyl rasistou.

Londonovi zastánci ve shodě s řadou literárních vědců zdůrazňují, že současná snaha vidět autora jako rasistu je způsobena zavádějícím přístupem, který klade na Londonovo dílo dnešní norma tzv. politicky korektního, tedy společensky nezávislého vyjadřování.

Londona provázela pověst zapřísáhlého socialisty, pijáka a proslaveného sukničkáře. Když mu bylo 21 let a vyrazil na sever za zlatem, připojila se k tomuto výčtu i jeho dosud málo známá lenost a neschopnost se o sebe postarat. Člověka, který píše o pravdivých mužích žijících v drsné přírodě, museli jeho přátelé na sever v podstatě dovléci. Ve zlatokopeckém Dawsonu přečkal pouze jednu zimu, kdy byl odkázán výhradně na pomoc místních orgánů a milosrdných lidí. Když pak vinou svého nezřízeného životního stylu na konci zimy onemocněl v té době již vzácnými kurdějemi, nic už mu nemohlo zabránit, aby definitivně opustil zlatonosnou Aljaškou jednou provždy. Protože neměl peníze, vracel se zpět do USA jako topič v kotelně na jednom z parníků. Nenašel na severu štěstí, ale přivezl si ze zlatých polí skutečný poklad námětů a historek, které velmi působivým dojmem zpracoval a díky nimž je dnes neprávem považován za jednoho v hrdinů severu. Když ve 40 letech umíral na jaterní chorobu, měl za sebou úctyhodných 50 románů a novel, které mu zajistily světovou proslulost. London umřel 22. listopadu 1916.

Obyvatelé Yukonu, potomci drsných zlatokopů a lovců kožešin si chtěli poprvé v roce 1996 důstojným způsobem připomenout důstojným 80. výročí jeho úmrtí. Radnice hlavního města Yukonu ve Whitehorse, stojícího na místě kdysi neblaze proslulých peřejí Bílého koně, které zmizely pod vodními spoustami dnešní hydroelektrárny v září oznámila, že hodlá jednu z ulic pojmenovat po Jacku Londonovi, který světu přiblížil atmosféru krutého, ale přitom nesmírně krásného kraje. Tohoto příkladu ve Whitehorse se rozhodla následovat celá řada měst, např. v Oaklandu v Kalifornii, kde London vyrůstal, se rozhodli nazvat jeho jménem náměstí v centru města. Zároveň se však ozývaly silné nesouhlasné hlasy. Snad nejvýraznější bylo prohlášení vůdce silné yukonské indiánské skupiny Kwanlin, náčelníka Joe Jacka, který označil Londona za přesvědčeného rasistu, jenž by neměl být oslavován. Kromě toho se yukonský podnikatel Robert Nardi, rozhodl v místním tisku publikovat některé dosud málo známé Londonovy dopisy přátelům ze zimy 1899, kdy na severu pobýval. V nich jsou věty jako: „Nižší plemena nemohou přežít.“ nebo „Nemohu než uvítat jako nevyhnutelnou skutečnost, že černá a rudá rasa padá na kolena před bílou.“

Pan Roger, ředitel Londonova muzea v Oaklandu byl už v roce 1966 opačného názoru. Snaha vidět autora konce 19. století a jako dílo prizmatem naší doby je scestná. Znalec pan Roger, zdůrazňuje, že: „London obdivoval původní obyvatele Kanady. Domníval se, že zůsob soužití indiánů s přírodou byl hodný úcty, a proto se k nim vždy choval s respektem.“ Spory, o nichž diskutují znalci anglosaské literatury konce 19. století, nakonec ukončili ve Whitehorse samém, kde starostka Kathy Watsonová upustila od záměru pojmenovat některou z ulic po slavném autorovi těmito slovy: „Nechceme poškodit pověst pana Londona ani urazit cítění Rady původního obyvatelstva. Proto jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli. Na drsném yukonském severu se Jack London své ulice nedočká.“

Autor: PhDr. Milan Jirout

Zdroj: Cestopisy Milana Jirouta